Aktuálně

Aktuální info pro studenty Akademie SEN zde, aktuální informace pro žáky MT čtěte zde.

Česká avantgardní fotografie

20. léta 20. století

Ve 20. letech se rozvíjela dokumentární a reportážní fotografie. Velkým podnětem pro tento rozvojbylo rozšíření příručních fotoaparátů, dovolující fotografovat bez stativu. Zakladatelem reportážnífotografie v českých zemích se stal Rudolf Bruner-Dvořák, který byl jedním z přispěvatelů dočasopisu Český svět. Tento týdeník výrazně posílil vývoj reportážní fotografie.Několik fotografů se po první světové válce začalo věnovat moderní fotografii ovlivněnéfuturismem a kubismem. Jedním z takových autorů byl i František Drtikol, Jaroslav Rössler,Jaromír Funke nebo Alois Zych. Za hlavní centra meziválečné avantgardní fotografie jsou právem považovány Francie, Německo a sovětské Rusko. Nicméně i v Československu se ve stejné době se zrodily mnohá fotografická díla, které nejsou pouhou napodobeninou cizích vzorů, ale výrazně se podílela na vývoji umělecké fotografie. Některá z nich byla plně doceněna až nedávno.

František Drtikol (1883-1961)
Ačkoliv je to paradox, stal se fotografem proti své vůli. Toužil stát se malířem, ale s tím jeho otec nesouhlasil a dal ho do učení k fotografovi v rodné Příbrami. Jeho zvídavost jej však zanedlouho přivedla na dvouletou německou fotografickou školu Lehr und Versuchsanstalt für Photographie, kde si utvořil základ ke svému budoucímu stylu. Za počátek fotografické kariéry však sám Drtikol považuje až začátek 10. let, kdy si otevřel v Praze ve Vodičkově ulici č. 7 ateliér. Netrvalo dlouho a Drtikolův portrétní ateliér byl obklopen vynikající pověstí. Byl prvním českým fotografem, jenž dosáhl světového úspěchu. V počátcích své tvorby vycházel především ze secese a symbolismu. I když sám avantgardním tvůrcům vyčítal příliš velký důraz na formální experimenty na úkor myšlenkového obsahu, mnohá díla z jeho vrcholného období 1923-1929 byla výrazně ovlivněna konstruktivismem, kubismem, futurismem, expresionismem, abstraktním uměním i moderním tancem. Malovaná pozadí v jeho aktech z předchozího období nahradily geometrické dekorace, které si nechávat podle vlastních návrhů vyrábět v dílnách Národního divadla v Praze. Drtikol zdůrazňoval dynamické pózy pomocí napjatých lan, jichž se modelky přidržovaly, jindy zase vytvářel iluzi pohybu v záběrech rozkročených nohou, kompozičně doplněných zkříženými lany, tyčemi nebo stíny. Dynamičnost byla také umocňována použitím praktikáblů nakloněných do úhlopříčky, na nichž modelky ležely nebo stály, ale i samotnými konfrontacemi oblých tvarů těl s ostrými hranami dekorací.   V některých případech bývaly modelky zobrazovány jen v siluetách nebo v rozostřených obrysech a hlavními motivy se stávaly samotné dekorace nebo dokonce jen vržené stíny v pozadí (v těch se odrážel vliv tvorby jeho dlouholetého žáka a asistenta Jaroslava Rösslera), které mnohdy nabývají podobu transcendentálního světla. Nevyhýbal se erotice a otevřeně ukazoval nahá těla v ohromující přirozenosti. Mnohé z jeho fotografií byly na svou dobu velmi odvážné a z některých zahraničních expozic byly dokonce po cenzurních zásazích odstraněny. Ve svých dílech akcentoval ideál harmonické jednoty duchovní a fyzické krásy. Přestože Drtikolova díla patřila k neprogresivnějším příkladům fotografického aktu 20. let, řada z nich byla i v té době plná symbolických významů. Zračil se zde autorův vzrůstající zájem o theosofické myšlenky Rudolfa Steinera či o budhismus a jiné náboženské a filozofické směry Dálného východu, který dominoval závěrečné etapě jeho tvorby z let 1930-1935.

V depozitáři Uměleckoprůmyslového muzea v Praze jsou první fotografie bez živého modelu datovány rokem 1930 a poslední rokem 1935, kdy se úplně vzdává fotografování a věnuje se již pouze malbě. Jedná se o velkou skupinu fotografií, kterou spojuje použití vyřezávaných figurek, ale tematicky je různorodá a poměrně těžko uchopitelná. V prvním období v letech 1930-1931 fotografoval postavy připomínající tanečnice, ale i méně konkrétní figurky „duše”, vyjadřující pravděpodobně různé duchovní a meditační stavy

V roce 1935 svoji fotografickou činnost ukončil. Prodal svůj ateliér a s výjimkou let 1945–1946, kdy vyučoval fotografii na Státní grafické škole v Praze, se fotografii nevěnoval a vrátil se k malířství.

Jaroslav Rössler (1902–1990)
Před svým prvním odjezdem do Paříže, kde strávil jeden rok, se Rössler vyučil v Drtikolově ateliéru a 8 let v něm vyvolával snímky. I přes jeho nezájem o technickou stránku fotografie jejediným českým avantgardním fotografem. Věnoval se fotogramu, fotomontáži, koláži, kresbě, a s oblibou experimentoval i s jinými technikami a postupy. Při svém druhém pobytu v Paříži sezabýval převářeně reklamní fotografií, avšak zájem měl také o živý pouliční ruch. Osudným se mustalo fotografování demonstrace, při ní byl zatčen, na půl roku uvězněn a poté vypovězen zFrancie. Spolu se cenou si na Žižkově otevřel ateliér, ale starosti s vedením živnosti zapříčinily, žese ke své tvůrčí práci znovu vrátil až na počátku padesátých let.
Jaroslav Rössler byl jako jediný profesionální fotograf přijat do české avantgardní skupiny Devětsil, vedené Karlem Teigem. Byl inspirován hlavně konstruktivismem a abstraktním uměním, v jeho tvorbě však najdeme i vlivy futurismu a nové věcnosti. Od zrodu svého „Opusu I“ (1919), první české avantgardní fotografie, využíval ve svých fotografiích a fotomontážích diagonální kompozice a objekty zachycoval z odvážných úhlů. Některá Rösslerova díla připomínají fotogramy umělců, jakými jsou Christian Schad, Man Ray či László Moholy-Nagy, rozdíl je však v tom, že Rössler je pořizoval fotoaparátem. Jeho práce z první poloviny 20. let patří vedle děl Coburnových, Strandových, Bruguiėrových a Schadových k prvním příkladům fotografické abstrakce ve fotografii. Od roku 1923 fotografoval světla z reflektorů s použitím dlouhé expozice a speciálních rozostřených objektivů. Na těchto fotografiích se objevují rozmazané kruhy, vypouklé předměty a zakřivené kužely, které u diváků vyvolávají horečnaté přeludy a probleskování dávných vzpomínek. Rössler se zaměřoval na světlo, které je klíčovým prvkem fotografie. V letech 1923-1925 vytvářel kompozice složené z předmětů každodenní potřeby, například popelníků, svíček či skleniček na víno, na pozadí geometrických tvarů vyřezaných z černobílé lepenky. Jiné kompozice znázorňují fragmenty kovových konstrukcí Petřínské rozhledny v Praze a pařížské Eiffelovky, které vnímal jako symbol modernity, stejně jako vlak, auto, letadlo nebo rádio. Ocelové konstrukce často líčil jako snové objekty, zasazoval je do černobílého, téměř abstraktního prostředí. Z jeho pobytu v Paříži v letech 1925-35 pochází řada fotografií, fotomontáží a koláží s motivy moderní architektury a techniky, nápadité fotogramy i osobité reklamní snímky, invenčně využívající řadu postupů z avantgardní fotografie. Po dlouhé přestávce se Rössler ve druhé polovině 50. let vrátil k volné tvorbě a svými experimentálními imaginativními snímky, často využívajícími speciálních technik, se opět zařadil do aktuálních tvůrčích tendencí.

Jaromír Funke (1896-1945)
Patřil k nejvýznamnějším průkopníkům české avantgardní fotografie, který originálně reagoval na mnoho progresivních tendencí své doby, velký význam však měla i jeho publicistická, teoretická, organizační a pedagogická činnost.Fotografické dění své doby ovlivňoval nejen dílem, ale také rozsáhlou teoretickou, kritickou, organizátorskou, redaktorskou a zejména pedagogickou činností.
V roce 1924 spolu s Josefem Sudkem a Adolfem Schneebergerem založil Českou fotografickou společnost, která si kladla za cíl používat čistě fotografické procesy a vymanit se z vlivu grafiky.
Na začátku 20. let se v jeho tvorbě střídaly romantické piktorialistické krajiny a impresionistické žánrové scény se střízlivými fotografiemi ulic města Kolína. V roce 1923 začal vytvářet konstruktivisticky komponované snímky, k jakým patří třeba Po karnevalu nebo Noha. Paralelně tvořil jednoduchá zátiší, která jsou příklady možností abstrahování reality a potlačování prostorové perspektivy při plném zachování specifických rysů fotografického média. V jeho kompozicích se skleněnými tabulemi, lahvemi, kuchyňským nádobím či mořskou hvězdou začaly hrát hlavní roli stíny. Objekt jako takový už nebyl důležitý, primární byly jeho stíny a odrazy světla. Téma světla, průsvitnosti a světelných odrazů vyvrcholilo v jeho cyklu Abstraktní fota z let 1927-1929. Současně vytvářel fotografie v duchu konstruktivismu (například soubor snímků z výstavby kolínské elektrárny či z Masarykových studentských domovů v Brně) a nové věcnosti. Využití nekonvenční kompozice, odvážného úhlu pohledu a diagonálního uspořádání usnadňuje zachycení jednoduchých motivů v jejich základní podobě.  Principy nové fotografie se v druhé polovině třicátých let výrazně uplatňovaly pod Funkeho a Ehmovým pedagogickým vedením v pracích žáků Státní grafické školy v Praze, především ve cvičeních s tématem geometrického předmětu v prostoru a v reklamních záběrech. Byl rovněž prvním českým fotografem tvořícím surrealistická díla. V cyklu Reflexy, 1929, zachycujícím fantaskní konfrontace reality a jejích odrazů ve sklech, reagoval na Atgetova díla, v následujícím souboru Čas trvá (1930–34) zase vyhledával neobvyklá setkávání různých objektů v exteriérech. Zabýval se i krajinářskou a vlastivědnou fotografií, vytvořil i několik sociálně kritických cyklů (Špatné bydlení, Podkarpatská Rus).  

„Ale byl to také autor, který organizoval výstavy, psal o fotografii, učil na státní grafické škole, takže nesmírně silně ovlivňoval celou československou fotografii té doby.“ Momenty a setkání nejpodstatnější pro vlastní tvorbu Jaromír Funke se přátelil s celou řadou významných umělců: „Z fotografů měl třeba intenzivní přátelství s Josefem Sudkem, oba pobývali v Kolíně a oba někdy společně fotografovali například výstavbu tamní elektrárny. Ale zatímco Funke byl orientovaný avantgardněji a moderněji, Sudek i v té době, možná s výjimkou reklam pro státní grafickou školu a pro družstevní práci, zachovával spíše tradiční fotografii.  

Alois Zych (1874 – 1943)
Alois Zych se stal jedním ze zakladatelů fotografie aktu. Jeho první výstava se konala roku 1911 nafotografickém salónu v pražském Rudolfinu, kde se v té době vystavovala ta nejvýznamnější dílačeského výtvarného umění. Modelem mu bývala jeho žena společně se svojí sestrou, se kterými po celý život žil. Proslavil se fotografováním aktů, ale neztrácel zájem o krajinářské a portrétní práce. Nejraději zachycoval vrcholy zasněžených Alp, a to i za svého pobytu na italské frontě v období první světové války. Zychovo fotografické vybavení bylo velmi jednoduché. Nejdříve fotografoval zrcadlovým fotoaparátem Mentor, později Rolleiflex. Pro snímky z ateliéru používal jedinou lampu Nitraphot o světelnosti 200W. I přesto jeho dílo oplývá bezchybnými modelacemi světla. Svými pracemi se snažil napodobit malířství, nebylo na nich tedy nic, co by mohlo tehdejší společnostjakkoliv pobouřit. Alois Zych chápal fotografii jen jako způsob vyjádření, nikoliv však jakoprostředek k získání ocenění a prestiže. V tom, že netvořil kvůli získání ocenění nebo prestiže, násmůže utvrdit i fakt, že se nezúčastňoval téměř žádných soutěží. Byl to zkrátka pravý milovníkfotografie.Alois Zych vystudoval pražskou Techniku. Fotografování se věnoval jako amatér od roku 1904. Byl spoluzakladatelem Českého klubu fotografů amatérů v roce 1908, kde dlouho působil jako předseda. Byl rovněž členem redakční rady Fotografického obzoru.
Od 30. let, kdy se ze zdravotních důvodů přestěhoval na venkov, byl již méně činný.

30. léta 20. století
V polovině 30. let se na trhu začaly objevovat první barevné filmy. Rozvíjela se reklamní, sociální iimaginativní tvorba, která ve velkém zasahovala i do 40. let. Jedním z hlavních představitelů českéfotografie 30. let jsou Eugen Wiškovský, Jindřich Štýrský a Karel Plicka, ale také např. FrantišekKollár, Josef Kubín nebo Oldřich Straka.

Eugen Wiškovský (1888 – 1964)
Jeho celoživotní překladatelská činnost se fotografie sice netýká, ale zájem o psychologii s nípřímo souvisí. Je také autorem pojmu „výrazová fotografie“. „Dobrá fotografie je zrakovédobrodružství se zárukou skutečnosti – pro diváka,“ píše se v knize Cesty československéfotografie. Na jeho jednoduchých snímcích oproštěných od všeho nedůležitého jsou mu modelem předměty, které byly právě na blízku. I když je znám spíše svými snímky různých objektů, je povalováván za krajináře. Na konci 30. let tomu tak opravdu bylo. Rozsáhlým krajinářským cyklem Wiškovský uzavírá svou fotografickou činnost a na veřejnost se opět dostává až koncem padesátých let.
Eugen Wiškovský  je autorem velmi originálních a radikálních děl. Už na přelomu 20. a 30. let tvořil nevšední zátiší z kovových tyčí, turbín a betonových potrubí, elektrických izolátorů, gramofonových desek a jiných běžných předmětů, uspořádaných v dobře promyšlených kompozicích. Vytříbeným smyslem pro detail, vytržení z kontextu, přeměnu barevné reality v černobílou fotografii nebo rytmické opakování určitých motivů se mu podařilo nejen změnit tradiční vnímání objektů, ale také v těchto objektech objevit překvapivé symbolické významy.  Ukázat objekt tak, aby znázorňoval něco úplně jiného, podobně jako to souběžně dělal třeba Edward Weston, můžeme považovat za hlavní rys Wiškovského tvorby. Jeho fotografie ve stylu nové věcnosti jsou přísně racionální a současně jsou plné fantazie a imaginace. Prolíná se v nich objektivita dokonalého zobrazení detailů okolního světa se subjektivitou autorova pohledu, jeho osobitého vidění, myšlení a cítění, intelektu, vnitřního světa. Výrazně se liší od skutečnosti, kterou zobrazují, realita je v nich výtvarně ozvláštněna, jsou to svébytná umělecká díla s jasně rozeznatelným autorským rukopisem. V nejslavnější Wiškovského fotografii Měsíční krajina(původně Límce) z roku 1929 byla kompozice s tvrdými košilovými límci transformována prostřednictvím potlačení měřítka, izolování opakujících se detailů, důmyslného osvětlení s žárovkou položenou mezi límci a přidáním obrysu mince, položené v pozdější variantě snímku na fotografický papír coby obraz Země, v imaginativní obraz měsíčního povrchu s krátery. Paralelně se snímky ve stylu nové věcnosti vznikaly jeho konstruktivistické snímky, například z výstavby kolínské elektrárny ESSO nebo z  kavárny a koupaliště na Barrandově na okraji Prahy. Wiškovský nebyl jenom zobrazovatelem moderní architektury, ale také jejím interpretem, samotné stavby byly často jenom východiskem a inspirací pro volnou tvorbu. Pokud se na jeho fotografiích objevovali lidé, měli většinou jenom roli stafáže v krajině či v městském prostředí nebo v konstruktivistických kompozicích. V druhé polovině 30. let se zájem Wiškovského přesunul na krajiny na pražských předměstích, kde se zaměřil především na neobvyklé struktury a metaforicky působící tvarové analogy. Umělecká tvorba Eugena Wiškovského je doplněna progresivními teoretickými pracemi. Nevyniká kvantitou, ale originalitou a hloubkou obsahu.Mladá Československá republika byla jedním z významných center kubismu, funkcionalismu a surrealismu, vznikl tam i původní český avantgardní směr - poetismus.

Tvorba Františka Drtikola, Jaroslava Rösslera, Jaromíra Funkeho a Eugena Wiškovského nebyla v české meziválečné fotografii osamocená. Další významná moderní díla vytvořili například Jindřich Štyrský, František Vobecký, Josef Sudek, Miroslav Hák, Vilém Reichmann, Václav Zykmund a mnozí jiní. Během německé okupace za 2. světové války a po nástupu komunistické totality v roce 1948 však byla umělecká avantgarda tvrdě potlačována a její tvůrci byli umlčování a často i perzekvováni.  Zahraničního uznání se průkopníkům české moderní fotografie dostalo postupně – zatímco Drtikolovy a Funkeho díla začala být představována ve významných galeriích a muzeích už v 70. letech, Jaroslavu Rösslerovi vyšla první monografie až v roce 2001 a Eugen Wiškovský stále ještě čeká na své plné mezinárodní docenění.

Jindřich Štýrský (1899 – 1942)
Fotograf kolotočů, hřbitovů, cirkusů, výkladních skříní a různých podivných předmětů, to jeJindřich Štýrský. Narodil se v Dolní Čermné poblíž Hradce Králové, kde vystudoval učitelství povzoru otce. Po smrti matky si mohl z částečného dědictví dovolit odejít studovat malířství naAkademii výtvarných umění v Praze. Zachycoval pouze nalezená zátiší, nijak upravená nebopřisvětlená. Celým životem ho doprovázel přízrak jeho nevlastní sestry Marie, kterou miloval. Zemřela, když bylo Štýrskému 6 let. Od té doby se vtělovala do jeho výtvarných i literárních děl, jeztvárněna např. v próze Emilie přichází ke mně ve snu. Vytvořil několik cyklů, například Žabí muž(36 obrazů), Muž s klapkami na očích (38 obrazů), Pařížské odpoledne. Po návštěvě Paříže se muzačal zjevovat i přízrak smrti, který ho ostatně doprovázel od dětství v souvislosti s jeho sestrou.Hřbitovní tematika se na konci 30. let objevovala i v jeho pracích. Od roku 1939 měl zakázánopublikovat a vystavovat a o tři roky později v Praze zemřel.

Karel Plicka (1894 – 1987)
Jako dítě oplýval Karel Plicka velkým hudebním talentem. V šesti letech zpíval v chlapeckémsboru ve Vídni, jako čtrnáctiletý udivoval hrou na housle a o tři roky později u byl členemšvédského komorního kvarteta. Není tedy divu, že když za několik let objevuje svou skrytou vášeňpro fotografii, ztvárňuje především hudební náměty. Putoval za staroslovanskou kulturou přesBeskydy až na východní Slovensko. Po celou tu dobu se věnoval také natáčení filmů, za které jepozději oceněn na festivalu v Benátkách (dokumentární film Po horách, po dolách, oslavujícílidovou kulturu Slovenska; Zem spieva...). Za 2. světové války se ale musí rozloučit s filmem aspokojit se s hodností fotografa Státního fotoměřičského ústavu v Praze. Toto období mu ale dávámožnost věnovat se fotografování architektonických památek. Roku 1940 vydal knihu Praha vefotografii, která se tehdy stala projevem národního života. Hned po válce se Plicka stává spoluzakladatelem filmové fakulty AMU a vydává spoustu monografií českých a slovenskýchměst. Jeho dílo je symbolem vlastenectví a optimistického kontrastu války.


Josef Sudek (17. března 1896 Kolín–15. září 1976 Praha)
Byl významný český fotograf pražských motivů, ateliérovýcharanžmá, zátiší, reportáže, krajiny i reklamy. Začal fotografovat ve svých 17 letech. Svá vrcholná díla vytvořil ve zralém věku - poté, co rezignoval na vlivy moderních proudů. Ve 30. letech odrážely jeho fotografie především vnější svět a teprve od 40. let našel obratem k sobě samému svou nezaměnitelnou tvůrčí podobu, díky které je známý i v zahraničí. Tehdy začaly vznikat jeho proslavené pohledy z okna ateliéru a pozoruhodná zátiší, oboje zpracované kontaktním otiskem různě velkých negativů na pozitiv. Sudkovu práci nepřerušila ani válka ani poválečný vnější tlak, který nutil umělce řídit se doktrínou socialistického realismu. V té době se Sudek naopak vrátil k piktorialismu a v řadě svých prací předjímal pozdější vývoj fotografie k postmoderní syntéze, aby se tak stal stále živým zdrojem inspirace pro další generace. Spolu s Františkem Drtikolem, Jaroslavem Rösslerem a Jaromírem Funkem patří k nejvýznamnějším českým fotografům období mezi první a druhou světovou válkou. Je zároveň výjimečný avantgardní fotograf v Evropě. 
Josef Sudek se narodil 17. března 1896 v Kolíně otci Václavovi a matce Johanně. O rok později se narodila jeho sestra Božena. Jeho otec, který byl malíř a dekoratér, umřel 1. ledna 1899 na zápal plic. Sudek začal základní studium na obecné škole v Nových Dvorech na obecné škole (1902–1908). Pak ho na dva roky přijala Královská zemská škola řemeslnická v Kutné Hoře, aby se v červenci 1910 zapsal do tříletého učení u pražského knihaře Františka Jermanna, kde poprvé začal fotografovat. Roku 1913 ukončil studium a získal tovaryšský list od Společenstva knihařů, kartonážníků, ozdobníků a pouzdrařů, se kterým nastoupil do zaměstnání knihaře v Nymburku. Okolí Nových Dvorů a tamější „panoramaticky působící“ krajina nepochybně velmi ovlivnila jeho pozdější krajinářskou tvorbu. Bylo krátce před začátkem první světové války, když Sudek narukoval do Žatce, vzápětí do Kadaně, kde se setkal s dalšími vojáky fotoamatéry. Na začátku roku 1916 sestavil malé album 156 originálních záběrů Prahy na formátu 3,5 x 5 cm. V květnu 1916 byl Sudek během bojů na italské frontě zasažen granátem a přišel o pravou paži, kterou mu amputovali lékaři ve Štýrském Hradci.

Kus ramene a pravou ruku urvala mu první světová válka. Nikdy o tom nemluvil. Když rukoval na vojnu, byl vyučený knihař. Když se vrátil, nebyl nic. Ze zlé nutnosti učil se fotografem, ale toto řemeslo si zamiloval a vyučil se mu mistrně.
Z válečných let se dochovala tři alba s malými fotografiemi z vojenského života. V letech 1922–1927 žil na pražské Invalidovně, kde se na státní útraty rekvalifikoval na profesionálního fotografa. Zde vznikl cyklus Z Invalidovny (1922–7), který připomíná žánrové malířství19. století a impresionismus. V Kolíně se seznámil s Jaromírem Funkem a fotografoval zrcadlovkou 9 × 9 cm krajinu okolo Labe, za kterou získal první cenu na členské výstavě v Českém klubu fotografů amatérů v Praze. Fotografoval portréty, žánry, pražskou architekturu a světelné nálady krajiny. V letech 1922–1924 vystudoval fotografii na Státní grafické škole ve třídě u profesora Karla Nováka, kde získal výuční list potřebný pro založení vlastní fotografické živnosti. Po demonstrativním odchodu kvůli generačním rozporům z Českého klubu fotografů amatérů spoluzaložil s Jaromírem Funkem a Adolfem Schneebergem roku 1924 Českou fotografickou společnost, která si kladla za cíl používat fotografické procesy čistě a vymanit se z vlivu grafiky. V letech 1927–1928 fotografoval dostavbu katedrály svatého Víta a roku 1928, k 10. výročí založení republiky, vydal album 15 originálních fotografií s názvem Svatý Vít. K tomuto období prohlásil:„Tam to začalo, tam jsem zažil zjevení.“Sudkovo dílo z doby před druhou světovou válkou netvoří žádný kompaktní celek. Začátky patřily secesním ušlechtilým tiskům, bromolejotisku a uhlotisku, které proměňovaly fotografii v grafiku. Pod vlivem D. J. Růžičky se po roce 1921 přiklonil k nemanipulované fotografii se zájmem o měkkou světelnou kresbu. Čitelný byl vliv romantismu, pokud jde o zobrazování dění v krajině, Sudkovou specialitou byla příroda ve větru (Vítr, 1923–1924, Před bouří, 1924) a znázornění mraků (Dítě a mrak, 1924–1929). V přechodné době (1926–1929) objevoval nové motivy a využíval ostrého i neostrého vykreslení námětů. Na konci dvacátých let se přiklonil k preciznímu popisu skutečnosti v neutrálním světle. Tento způsob tvorby dominoval od roku 1930 v celé Evropě a jeho centrem byla německá nová věcnost. V Sudkově díle se však rýsují soubory soustřeďující se na určité lokality, žánrové a námětové okruhy. Například soubory Praha, krajina nebo stromy fotografoval stále. V období druhé světové války se jeho tvorba značně proměnila. Po ztrátě komerčních zakázek se zaměřil na fotografování ryze uměleckých snímků. Od roku 1940 přestal negativy zvětšovat a pracoval pouze technikou kontaktních otisků. Používal velkoformátové deskové kamery, později se vrátil k uhlotisku v obavě o trvanlivost bromostříbrných pozitivů.
V padesátých letech poznal malířská zátiší Josefa Navrátila (1798–1865), které reprodukoval nejen pro tisk, ale také sám pro sebe. Nechal se jimi ovlivnit při zaznamenávání kolínské krajiny a po druhé světové válce vytvořil cyklus Zátiší podle Navrátila, 1954. Na otázku časopisu Světozor v článku Je fotografie umění? odpověděl: „Není. Je to hezké řemeslo, potřebující určitý vkus. Umění to být nemůže, protože je odkázána na věci, které existují již před ní a mimo ni, na svět kolem nás.“
Po roce 1974 se Sudkova tvorba uzavírá, fotograf bilancoval své životní dílo a ze starších negativů pořizoval nové kontakty. Roku 1976 fotograf uspořádal v Praze, Brně a v německých Cáchách tři souborné výstavy ke svým osmdesátinám. Josef Sudek umřel na rakovinu 15. září téhož roku. Nekrolog napsal budoucí laureát Nobelovy ceny za literaturu Jaroslav Seifert. Po Sudkově smrti darovala Božena Sudková Sudkovo fotografické dílo Uměleckoprůmyslovému muzeu v Praze a sbírku výtvarného umění Národní galerii v Praze, další dary získaly Moravská galerie v Brně, instituce v Roudnici nad Labem, Kolíně, Ústav dějin a umění ČR a Bibliothèque Nationale v Paříži.
Již za svého života byl Sudek považován za významného světového fotografa. V jeho bohatém díle se objevily portréty, zátiší, krajiny a architektura. Jeho práce jsou ve světě uznávány pro svoji poetičnost, romantiku a průzračnou čistotu. Rozsáhlá tvorba zahrnuje řadu magicko—nostalgických cyklů. Jeho práce jsou ceněny i na světových aukcích. Sudkova pozůstalost, o kterou se starala Anna Fárová, čítá 7000 položek, z toho je 21660 pozitivů, 54 519 negativů a 618 výtvarných děl (obrazy, kresby, sochy, grafiky). Dílem Josefa Sudka se inspirovalo mnoho fotografů, například Jan Reich, který po Sudkovi získal jeho kameru, Josef Koudelka se nechal inspirovat jeho konceptuálními panoramatickými snímky, Jan Svoboda, Pavel Hudec Ahasver a František Provazník pokračují v Sudkových zátiších.

Josef Sudek získal vlastní ateliér od vinohradského fotografa Laubeho na konci dvacátých let. Nejstarší dochovaná nájemní smlouva je z 1. června 1927. Budova byla dřevěná ve tvaru písmene „L“, hned vedle ateliéru s velkým proskleným oknem byla temná laboratoř se zvětšovacím přístrojem. V ateliéru Josef Sudek za druhé světové války vytvořil například cykly „Okno mého ateliéru“ (1940–1954), „Procházka po mé zahrádce“ (1944–1953), „Zahrada mého ateliéru“ (1950–1970) a „Zátiší na okně mého ateliéru“ (1950–1958). Ateliér sloužil jako místo pro setkávání se Sudkovými přáteli. Objekt po Sudkově smrti chátral, i když v něm pobývala Sudkova sestra Božena Sudková, která zemřela 1. května 1990. V květnu 1985 objekt vyhořel. V červenci roku 2000 byla na podnět Anny Fárové postavena replika zdevastované budovy. Partnerem projektu obnovy a investorem výstavby i následného provozu se stala investiční skupina PPF. Od září téhož roku objekt slouží veřejnosti jako galerie.

Od roku 1958 působil Josef Sudek v bytě přízemí domu na Úvoze, který používal do své smrti. Vznikla zde řada slavných kompozic z cyklů Letecké vzpomínky, Velikonoční vzpomínky, Labyrinty a Skleněné labyrinty. Dnes se v objektu nachází Galerie Josefa Sudka. Za života Josefa Sudka byl byt místem nesčetných schůzek. K přátelskému okruhu patřili mimo jiné básník Jaroslav Seifert, malíř Jan Zrzavý, architekt Otto Rothmayer a řada umělců nejrůznějších oborů. Z tohoto bytu se Josef Sudek také vydával na své fotografické putování po pražských zahradách, parcích, ale i po milované periferii. Dnes v tomto domě sídlí pobočka Uměleckoprůmyslového musea v Praze se specifickou atmosférou a se zajímavým výstavním programem, zahrnující nejen osobnost Josefa Sudka, ale také fotografy, kteří se stali pokračovateli jeho odkazu.

 

Sdílet

 

euvlajka
Projekt Šablony II pro ZUŠ Ledeč

Tento web používá Cookies k měření návštěvnosti. Rozumím